Co si budeme namlouvat geny nevymažeme..tatínek na konci .

Není to vždy dané, paní Radko. Byl jsem svědkem situace, kdy učitelka tatínkovi sdělila: "Dala jsem si tu práci a našla to, váš syn použil výraz z Cicerových Hovorů k sobě - v originále, tedy v latině." A dobrý otecko odpověděl: "Jak to mám vědět, co řek nějakej Cácora, já tahám gumy v Mitasce a jediný, co umím říct v cizí řeči, je vietnamsky nazdar. To ten holomek nemůže v klidu propadat, jako jsem to dělal já?"

Pro mě jsou třídní schůzky ztráta času. Vždy tam přijdu, odsedím a odejdu. Prospěch je on-line, veškeré organizační věci jakbysmet, učitelka stejně kvůli GDPR nemůže nic říct, člověk musí po skončení večejné části vystát frontu za dveřma na osobní konzultaci mezi 4 očima a naprosto mě ubíjí některé dotazy rodičů. Zejména na začátku první třídy. Jeden příklad za všechny: Učitelka chtěla, aby rodiče nasbírali dětem víčka od PET lahví na matematiku, 5 modrých a 5 červených a dali jim to do nějaké krabičky. Jeden by řekl vcelku jasné zadání, nicméně někteří rodiče tam začali řešit jakou krabičku, jestli můžou být víčka od džusů až podobné „důležité" parametry až nakonec chudák učitelka rezignovala a řekla, ať na to zapomeneme, že si víčka někde sežene sama a při hodině jim je vždy rozdá.

Bohužel, máte naprostou pravdu. Bohužel se přesně řeší tyhle kraviny a podstata nám nějak uniká.

Opravdu mě to hodně pobavilo, protože jsem shodou okolností nedávno reinkarnoval svou školní knihu. Ovšem ta byla psána víc z pohledu žáka, takže tam třídní schůzky byly postiženy z pozice dítka, které to doma slízne. Byl jsem totiž tak generace, kdy jsme s rodiči měli z učitelů respekt (o to víc jsme se je snažili jako protiváhu nějak zdeptat). Pochopitelně jsem si vzpomněl na nesmrtelné Študáky a kantory a obětavý výstup matky spasitelky: "Pane profesore, na řemeslo se nehodí, z měšťanky ho vyhodili, aspoň kdyby tu maduridu měl..."

Pane Kráoli, co je ta školní kniha?

Jo a vám samozřejmě karma za článek.

Děkuji! :)

Je už to letitá příhoda. Mamince mého studenta jsem co nejšetrněji sdělil synovy průšvihy. Rozplakala se a třesoucím hlasem naprosto vážně řekla: Měla jsem si tenkrát místo syna koupit toho psa.

Nebo taky, jak se praví ve slavné scénce s Hlustvicihákem: Kdyby tehdy rodiče tušili, co z toho vyroste, tak šli radši do kina!

Pan otec to vzal nejlépe.

Nevím nevím...