Čeští chlapečkové aneb Generace mamánků nastupuje

Za tento článek mě mnoho mužů nebude mít rádo. Avšak pravých mužů, kteří se chovají v opravdovém smyslu toho slova, se tento článek samozřejmě netýká. Trávím denně několik hodin s mladými chlapci, budoucností našeho národa...

Muži. V dětství jsem z nich měla strach, mám totiž spoustu bratranců, kteří jsou tmavovlasí, kudrnatí a o dost starší než já. Myslela jsem si, že jsou to čerti a jako malá jsem se před nimi styděla. Navíc můj táta je nejautoritativnější člověk, kterého znám (taky černovlasý s černým plnovousem, nechápu, po kom jsem blonďatá). Muž byl pro mě vždycky silná a respekt budící osoba. Bohužel teď už nic podobného nemůžu tvrdit.

Táta je pořád autoritativní a bratranci stále vypadají jako čerti, i když sem tam mají nějakou tu šedinu. Generaci mých současníků, což jsou muži mezi třicátým a čtyřicátým rokem, jsem začala poznávat teprve před několika lety, od patnácti do pětatřiceti let jsem měla jednoho přítele, pracovala jsem jako sekretářka v ženském kolektivu, souběžně studovala Pedagogickou fakultu (ČJ-ZSV) - samé holky, a poté byla na mateřské s dcerou. Kontakt s chlapy mého věku byl téměř nulový. Změnilo se to po rozchodu, kdy jsem se vrhla na randění (viz můj článek Randění v pětatřiceti) a poznala desítky mužů. Byla to zábavná setkání, na která ráda vzpomínám. O nich ale dnes řeč nebude.

Jelikož učím na střední škole, kde studují z 95 % chlapci ve věku 15-20 let, a já s nimi trávím několik hodin denně, mám snad právo vyvodit z té každodenní práce s nimi nějaké závěry. Samozřejmě se má tvrzení nevztahují na všechny mé žáky, ale troufám si říct, že na větší polovinu z nich ano.

Jsou vtipní. Opravdu, většina z nich mě dokáže rozesmát. Umí bravurně glosovat, využijí téměř jakoukoliv situaci, aby ji proměnili v žert. Mají extrémně vyvinutý čich na dvojsmyslná tvrzení. Zjistila jsem, že dvojsmyslná jsou téměř všechna slovesa. Nikdy neříkejte ve třídě plné chlapců větu: "Rozdáme si to." (když nesete písemky). Jsou pohotoví, reagují okamžitě, v tomto směru je obdivuji. Já sama se ráda směju a ve škole je k tomu příležitostí více než dost.

Jsou hraví. Mají dětskou radost, když zařadím do výuky nějakou zábavnější aktivitu. Když jsem nedávno přinesla kolíčky, abychom si udělali časovou osu v literatuře (papíry na provázku nataženém přes třídu připevněné kolíčky), žasla jsem, kam všude si kolíčky připínali, co z nich postavili a jak najedou ožili. Když jsem potom ještě poslala ke školníkovi pro kladivo, bylo té radosti ještě více.

Jsou kreativní, když chtějí, dokáží vymyslet úžasné věci (básně, školní časopis, fiktivní politické strany, úžasná výtvarná díla), ale bohužel většinou nechtějí. 

Jsou neskutečně líní. Modelová situace: Přijdu do třídy, kde jich sedí 15, je tam ticho jako v hrobě, protože sedí po jednom v lavici a čumí do mobilu. Na neobsazených stolech jsou židle. Mě to vždycky strašně naštve (což oni musí vědět, a tedy to asi dělají schválně), začnu ty židle sundávat, načež se třeba dva zvednou a řeknou: "Vždyť my to přece uděláme, netahejte se s tím." (Ve třídách, kde jsou holky, kterých je však málo, se zpravidla zvedne právě dívka). Ale když tam přijdu druhý den, je to úplně to samé. Na stole mají jenom ty mobily a koukají jako by vás chtěli zabít.  Samozřejmě po nich chci, aby si na začátku hodiny stoupli a pozdravili. Vždycky se najde aspoň jeden, který remcá, že ho bolí nohy (zajímalo by mě z čeho). "Vyndejte si věci, musíme pracovat." "Nám se nechce, paní učitelkooooo..." (protože je pondělí, pátek, před prázdninami, po prázdninách, venku sněží, venku je sluníčko, na stromě je veverka či právě letí letadlo,zkrátka vždy se nějaký důvod najde), když už je ale nějakou dobu peskuju, dostanou se do tempa a uděláme spoustu práce. Chce to ale vyvinout nadlidské úsilí. Jsou jako šachové figurky, které musím nejdřív vytáhnout z krabice a potom jimi šoupat po šachovnici. Nějakou partii nakonec vždy hrajeme. Ale kdybych si tam sedla a čuměla na ně nebo do svého mobilu, tak by tam seděli takhle celý den a byli by náramně spokojení.

Jsou nespolehliví. Nedokáží dodržovat termíny, nedokáží chodit včas (ráno přijde do každé třídy pozdě 5-7 žáků), neumějí se omlouvat, když už přijdou pozdě, řeknou v tom lepším případě pouze "dobrý den". Slova jako "prosím, děkuji, omlouvám se" nejsou běžnou součástí jejich slovní zásoby. 

Neumějí se chovat k ženám. V naší škole máme úzkou chodbičku, která spojuje dva trakty školy, vejde se tam maximálně jeden člověk, když chci projít (mám na rameni tašku s notebookem, v ruce hromádku učebnic, pouzdro na fixy a většinou ještě hrnek s kafem), musím hodně dlouho čekat než se převalí protijdoucí lavina chlapců (pustí mě maximálně jeden z deseti), často do mě ještě drcnou (jednou mě tam asi ušlapou).

Všechno za ně řeší rodiče, nejčastěji maminky. Vlastíčkovi (ilustrativní jméno) je dvacet, ale když dostane ředitelskou důtku za dvacet neomluvených hodin, tři hrozící pětky a arogantní chování, vezme maminku za ruku a šup s ní do školy, ať to za něj vyřeší. "Vždyť Vlastík se doma učí a je slušně vychovaný, to se mi nechce věřit, že by byl na pětku. A že je drzý? To není možné, mně Vlastíček neřekl nikdy křivého slova, je to hodný kluk, já si myslím, paní učitelko, že chyba bude spíš u vás." Zajímavé ale je, že za dívku nikdy žádný rodič orodovat nepřišel.

Co mě ale děsí nejvíc, je jejich absence životního cíle.. Myslím si, že lidská mysl potřebuje po něčem toužit, o něco usilovat, mít nějaký cíl. Známe to asi všichni, jen oni ne. Když se jich zeptám, co chtějí dělat, čeho chtějí dosáhnout, koukají na mě stylem jako co je to za debilní otázku. "Chci mít prachy a nic nedělat." Nejčastější odpověď, smutné. 

Kladu si otázku, čím to je. Jistě existuje nějaká biologická podmíněnost, protože každá učitelka v mateřské školce vám potvrdí, že chlapečci jsou více závislí na matkách než holčičky (trvá jim dle než si ve školce zvyknou a více pláčou, když maminky odchází). Sama to vidím u neteře a synovce i u kamarádek, které mají děti obou pohlaví (samozřejmě to neplatí stoprocentně). Mám ale pocit, že je to hlavně výchovou. Zejména maminky se ke svým synům chovají jinak než k dcerám a více jim toho odpouští. Holčičky se vychovávají k tomu, aby doma pomáhaly, oproti tomu chlapečkové se pustí maximálně tak k těm "chlapským" věcem jako je například přivrtání poličky. Jenomže vařit a mýt nádobí se musí denně, kdežto ta polička (či podobné práce) je potřeba párkrát do roka. 

Dalším důvodem může být obecně volnější rodičovská výchova, děti se vychovávají k tomu, aby si z nich každý sednul na zadek, což já osobně úplně nesnáším. Nemají mantinely, řád, pořád se s nimi o něčem diskutuje, místo aby se jim vlepila jedna výchovná. Když si dovolíme nedejbože okřiknout cizí dítě, které terorizuje celé pískoviště, hned to schytáme od matky, která bude mít na 90% batikované hábity, nebude namalovaná a za chvíli vystrčí směrem k tomu tříletému děcku prso, aby mu dala napít (vím, že to teď trochu zjednodušuju, ale mám takovou zkušenost).

Jenomže obecně volnější výchova nevysvětluje vzrůstající počet mamánků (mamánek = ekonomicky aktivní muž, který ale stále setrvává u rodičů - a to například i ve třiceti a více letech). Znám spoustu třicátníků, kterým maminka denně vaří teplé večeře, kdežto třicátnici, která by bydlela u rodičů, neznám ani jednu. 

Absence mužských vzorů by mohla tento fenomén také částečně vysvětlit, a teď nemyslím nutně jenom rozvedená manželství, v nichž otec plní svou roli pouze částečně (například každý druhý víkend), ale i standardní rodinu. Muži tráví spoustu času mimo domov (není výjimkou, že přicházejí domů až v době, kdy malé děti už spí), prostě příliš pracují. Na své syny nemají tolik času a větší vliv na ně mají příliš laskavé a příliš pečující matky. 

I přesto, že jsou takoví, mám všechny své studenty ráda a snažím se brát je z té pozitivnější stránky. Musím ale říct, že ti mladší jsou v uvedených vlastnostech horší a horší. Snad se tento trend zastaví. Nebo možná ještě dozrají v opravdové muže, mají ještě čas. Přeju jim to, taky jejich budoucím holkám to přeju, a vlastně i nám všem. Protože tito muži jednou budou řídit naši společnost. Tak pánbůh s námi!

Věnováno Leošovi. Děkuji, že jsi MUŽ. ¦