Před dvěma týdny jsem zde na blogu publikovala článek s názvem Vážený pane prezidente. To, co následovalo, jsem si nedokázala představit ani v tom nejbujnějším snu.
Lidé začali můj příspěvek sdílet, nejvíce prostřednictvím Facebooku, a strhlo se šílenství, jinak se to pojmenovat nedá. Že se něco děje, jsem poznala ve chvíli, kdy na mě do školy přišlo udání, že jsem nekompetentní osobou pro výuku společenských věd. Prý jsem politicky angažovaná a se studenty manipuluji. Pochopitelně mě to mrzelo a začala jsem pochybovat o tom, jestli napsání otevřeného dopisu byl dobrý nápad.
Ovšem to jsem ještě netušila, že ono udání je jenom špičkou ledovce. Diskuse pod článkem se začala přiostřovat, navíc mi začaly chodit výhrůžné zprávy na Facebook a článek postupně přebírala různá média. Už jsem jen čekala, kdy se vyjádří Jiří Ovčáček, což se opravdu zanedlouho stalo. Nařkl mě z toho, že dopis je bezduchý a dovolil si mluvit i za zesnulého prezidenta Havla (prý by ze mě byl zklamaný). Podobnou reakci jsem čekala a mohu k tomu říci jenom to, že jestli je někdo mistrem bezduchých výroků, tak je to právě pan mluvčí Ovčáček. Nicméně vyzval mé studenty k tomu, aby otázky vznesli oni, na čemž právě pracují. Jsem opravdu zvědavá, jak se pan prezident, případně pan mluvčí "pochlapí" a na otázky odpovědí. Myslím si také, že pan prezident by měl umět přijímat kritiku, jelikož má mandát přímo od občanů, a tudíž je kritika od občanů zcela přirozená.
Sílil také tlak na mě ze strany různých médií, abych se ke "kauze" vyjádřila. Byla jsem ze všeho unavená a navíc mě už začali poznávat a zastavovat i lidé na ulici (kteří mi vyjadřovali podporu). Ale kývla jsem na rozhovor jednomu pražskému rádiu, abych vše dotáhla do konce, ukázala, že si za dopisem stojím a nestrkala hlavu do písku, což se mi ale nejvíce ze všeho chtělo udělat.
Shrnu-li to, za uplynulé dva týdny jsem:
- dostala přes 400 zpráv na Facebook (zhruba 3/4 bylo pozitivních, pár jich bylo konstruktivně kritických, deset obsahovalo urážky a šest bylo vyhrožujících a přejících si mou smrt)
- obdržela asi 100 žádostí o přátelství (omlouvám se všem, ale lidi, které neznám, si do přátel nepřidávám)
- se dozvěděla, že tři muži se do mě zamilovali (milé, potěšující, úžasné, ale nevím, co s tím...)
- obdržela asi 15 nabídek k sexu (děkuji, nechci)
- se dozvěděla, že jsem strašně ošklivá a jak můžu ten svůj "ksicht" veřejně vystrkovat (nemám o sobě valné mínění, ale troufnu si říct, že jsem aspoň o malinko krásnější než pan prezident)
- se dozvěděla, že jsem strašně krásná a mám nejkrásnější oči na světě (milé, děkuji)
- se dozvěděla, že mé fotky jsou nastrčené a napsal to za mě někdo jiný
- dostala dvě nabídky zaměstnání (děkuji, jsem šťastná ve škole, kde učím)
- se dozvěděla, že jsem soudružka, komunistka, sluníčkářka, havlistka, pravdoláskařka, extrémistka, fašistka, agresorka, manipulátorka (byla bych hustá, kdybych zvládla být tohle všechno dohromady)
Bohužel jsem poznala, že říci svůj názor veřejně, je v dnešní době problematické (nejen můj příklad, ale například sobotní vyjádření Lenky Dusilové na Andělech). Neustále si kladu otázku, proč zrovna můj příspěvek tak rozbouřil internet, když na zdejším blogu, i jinde v médiích, vycházejí denně desítky článků, které jsou vůči panu prezidentovi podstatně kritičtější a útočnější. Můj dopis byl slušný, nenásilný... Obávám se, že lidem na mém dopise nejvíce vadilo to, že jsem učitelka. Podle mnohých bych jako učitelka neměla dětem blbnout hlavu politikou a měla bych jim předkládat pouze fakta. Nechápu, jak si dneska tohle může někdo myslet!!! Nestačil by tedy dětem už jen pan Google? Co je špatného na tom vést studenty k přemýšlení, k formulování vlastního názoru, k diskusi? Samozřejmě musíme studenty korigovat v jejich (často extrémních) názorech, musíme je vést k empatii k ostatním a k respektování názoru druhého. Ale musíme je učit přemýšlet a diskutovat. A hlavně bychom měli jít příkladem, když se mě student zeptá na můj názor, tak mu ho řeknu. Jen tak v něm probudím chuť, aby mi zase on sdělil svůj vlastní názor. Jediná výchova, která funguje, je výchova příkladem. Nevím, jestli to dokážu, ale chtěla bych být pro své studenty nejen "předkladačka faktů", ale ráda bych je třeba k něčemu inspirovala nebo jim alespoň pomohla nahlížet život z více perspektiv. Ale samozřejmě to funguje i naopak. Musím říct, že spousta studentů je zase inspirací pro mě. Ovlivňujeme se navzájem. Učení je oboustranný proces, interakce. Nemá pouze výchovný a vzdělávací rozměr, ale také sociální, komunikační... Nejde jen o předkládání faktů.
Závěrem musím říci, že si za svým dopisem stojím a že si bohužel, ještě více než na začátku, uvědomuji, že otázky, vyřčené v mém dopise, jsou legitimní nejen pro pana prezidenta, ale bohužel pro většinu české společnosti.
A děkuji všem těm, kteří mi vyhrožovali a psali mi nenávistné zprávy, díky vám se cítím psychicky mnohem silnější!
Pravda a láska zvítězí!
