Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ta už není mladá, je jí nejmíň třicet!

13. 03. 2016 14:43:02
Každá žena starší třiceti let ví, jak je těžké držet krok s mládím, které se nám neustále vzdaluje. Postupně nám dochází dech, snažíme se mládí pořád dohánět, ale jednoho dne už ho nedoběhneme.

Větu z titulku tohoto článku jsem zaslechla ve škole na chodbě, kde se o mně bavili dva studenti. Nejdřív jsem byla šokovaná tím, že třicetiletý člověk už podle nich nepatří k mladým lidem, ale potom jsem se samolibě zaradovala, že padla číslovka 30 a ne třeba 35 (ve skutečnosti je mi 34 a tři čtvrtě).

Vždycky jsem vypadala starší. Asi to bude tím, že mám velká prsa a pár kilo navíc (to kecám, jsem prostě tlustá). Vzpomínám si, že asi ve 13 jsem byla s mým, o pět let mladším bratrem, u doktorky, a ta si myslela, že jsem jeho matka! Tenkrát jsem si říkala, že je asi slepá nebo aspoň blbá, to přece nemůže myslet vážně! Ale postupem času podobných situací přibývalo, tak jsem se s tím tak nějak smířila. Kontrastem mi byli moji sourozenci, kteří zase dodnes vypadají extrémně mladě (a jsou oba hubení), po bratrovi kolikrát chtějí v hospodě občanku, přitom je mu už skoro třicet. A po mně jí nikdy nikdo nechtěl (kdybych si v deseti kupovala basu piv a kartón cigaret, prodavače by zaručeně nenapadlo mě legitimovat).

Okolo dvacítky jsem to přestala řešit, prostě jsem byla mladá, cítila se mladě a bylo mi fuk, co si kdo myslí. Zlom nastal, až když jsem začala učit. Ze začátku to taky ještě šlo, studenti byli jen o pár let starší a já byla "ta mladá úča". U tohoto povolání je ale dost blbý to, že mně pořád roky přibývají a studenti jsou naopak mladší a mladší. Učím hlavně kluky ve věku 15-20 let. Takže ti nejmladší jsou ročníky 2000 (!) a když to zprůměrujeme, tak jsem dvakrát tak starší než oni. Jasně, žádná katastrofa, není mi šedesát a jistě si budu za pár let říkat, jak jsem byla pitomá a naivní, když jsem řešila nějakou pětatřicítku. Jenomže studenti umí pěkně potrápit... Vždy, když přijdu do nové třídy a máme takovou tu úvodní povídací hodinu, tak ta otázka vždycky padne: "A kolik vám je, paní učitelko?" Nevím, proč je to tak zajímá. Pro ně asi mladý učitel rovná se dobrý učitel (což je samozřejmě blbost, ale vysvětlujte jim to). A já si vždycky znovu naběhnu tím, že je nechám hádat, což už ale dělat nebudu, protože mi jednou jeden hádal 40 a druhý se zase ptal, jestli už jsem babička. A co teprve když jim řeknu, že za mých gymnaziálních let ještě nebyl dostupný internet a neměli jsme mobily, to si mě potom rovnou zařadí někam do kolonky "matka, fotr, babička, děda" tedy "starý, marný, nepoužitelný, nechápající."

Ale nejsou to jednom studenti, kteří mě nutí přemýšlet o mém věku. Ještě reálnější a krutější je pohled do zrcadla.Takové ty řeči, že v naší tváři se zrcadlí náš prožitý život, mě vytáčejí. Podle vrásek jsem už musela prožít dějiny nejmíň od husitských válek.Když si prohlížím svůj obličej, musím konstatovat:

  1. Bez barvy na vlasy už to nikdy nepůjde.
  2. Akné evidentně není záležitostí pubertálního věku.
  3. Oči mám sice velké, ale větší už začínají být kruhy pod nimi.
  4. Pořád jsem to já, ale nějaká divná.
  5. Už to bude jenom horší.

Když se ráno líčím, tak si vždycky řeknu, že to nebudu přehánět, že stačí jenom řasenka (mám světlé řasy, takže ta je pro mě opravdu nutností). Jenže pak spatřím beďary na bradě (omlouvám se za to slovo, ale synonyma jako akné nebo pupínky absolutně neilustrují skutečnost!) a musím je zamaskovat, jenže to si pak připadám zase nějak moc bíle, tak ještě přidám tvářenku... A je štěstí, že si neumím namalovat takové ty krásné linky na horním víčku, které se mi tak líbí na ostatních (většinou mladých holkách) nebo stíny, protože to už by na mě přírodního nebylo vůbec nic. A k smrti mě vytáčí takové ty červené ťuplíky na kůži, kterých mají moji rodiče na těle asi milion a já jsem se jim vždycky kvůli tomu smála. A teď už mám dva, jeden z nich zrovna v dekoltu... A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale nechci sama sebe ještě víc vyděsit.

Nemám ráda, když lidé příliš řeší a prožívají věci přirozené a samozřejmé, a proto jsem sama ze sebe překvapená, jak moc mě tyhle příznaky stárnutí děsí a jak to prožívám. Dříve jsem byla přesvědčená, že stárnutí budu brát s nadhledem a humorem a opravdu se o to snažím. Jde to ale čím dál víc ztuha. A je jasný, že bude ještě hůř. Stárnutí je prostě prevít. Ale jedna věc je jistá. Jsem to pořád já!!!!

Autor: Lucie Tykalová | neděle 13.3.2016 14:43 | karma článku: 36.43 | přečteno: 8716x

Další články blogera

Lucie Tykalová

Škola má vzdělávat, ne bavit!

Svůj příspěvek píšu jako reakci na článek Pavla Kovaříka Začátek školního roku je začátek konce školy, jak ji známe dnes. A taky bych byla ráda, kdyby si tento článek přečetli věční kritici českého školství.

31.8.2017 v 13:20 | Karma článku: 36.40 | Přečteno: 1656 | Diskuse

Lucie Tykalová

Tragikomický Svět podle Daliborka

Dnes jsem navštívila filmové představení Svět podle Daliborka režiséra Víta Klusáka. S vytřeštěnýma očima jsem koukala na absurdity, které se na plátně odehrávaly, a nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet.

11.7.2017 v 21:50 | Karma článku: 29.39 | Přečteno: 3033 | Diskuse

Lucie Tykalová

Z učitelského deníčku 4 aneb Konec školního roku

Konec školního roku patří k nejobtížnějším obdobím učitelské sezóny. Učitelé jsou unavení,studenti už se vidí na prázdninách, je čas různých zkoušek a uzavírání klasifikace. A já melu z posledního.

4.7.2017 v 22:50 | Karma článku: 24.30 | Přečteno: 1094 | Diskuse

Lucie Tykalová

Z učitelského deníčku 3

Ústní část maturit, období, kdy je na každé střední škole všechno vzhůru nohama. Čas nervozity, rozechvění, vrchol, ke kterému směřuje snažení studentů i učitelů. Je to tady.

31.5.2017 v 13:30 | Karma článku: 33.30 | Přečteno: 3053 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Luděk Kratochvíl

Volby do parlamentu 1920/24

18. dubna 1920 (dovolby pro Podkarpatí, Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, Oravu a Spiš se konaly do 16. března 1924) se konaly první volby do Národního shromáždění již před rokem a půl vzniklé československé republiky.

20.10.2017 v 20:42 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 63 | Diskuse

Karel Trčálek

Než nás zadáví svoboda volby

Snad už jsem se z těch voleb docela nepomátl! A vy určitě taky! Což vy taky nejste už z toho docela pomatení?

20.10.2017 v 19:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 100 | Diskuse

Ivana Pavlisková

To nesmíš !

Je toho mnoho, co nám zakazují úřady a nejen ty. Když odmyslím poslední velký zákaz, který rozpoltil společnost, a to zákaz kouření v restauračních zařízeních, jsou to drobné, někdy se chce říct i naschvály, které otravují život.

20.10.2017 v 18:54 | Karma článku: 13.79 | Přečteno: 233 | Diskuse

Jana Slaninová

Nepolitický blog: volby v bačkorách

Jsem nachcípaná, chytla jsem to od manžela. Oba ucpané nosy, kapesníky kam se podíváš. Ale volby jsou tu (opět) jako každé volební období. Tak se dáme do gala - tepláky, pantofle, občanky. A kapesníky.

20.10.2017 v 15:45 | Karma článku: 8.62 | Přečteno: 169 | Diskuse

Milan Šupa

Pryč se vší duchovní leností a škodlivým klamem jisté spásy!

Krásné řeči křesťanských církví o všechno odpouštějící Lásce Stvořitele, která se za nás obětovala na kříži a kterou stačí pouze přijmout a budeme spaseni jsou omylem!

20.10.2017 v 15:15 | Karma článku: 5.86 | Přečteno: 103 | Diskuse
Počet článků 18 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 9444

Středoškolská učitelka, maminka, kuchařka, vášnivá čtenářka, filmová fanynka.

Postřehy z mé učitelské praxe můžete najít na: https://www.facebook.com/Ucitelsky.denicek/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.