Z učitelského deníčku 1

Jako učitelka na střední škole zažívám spousty vtipných, někdy spíše tragikomických situací, které průběžně zapisuji. Dnes přináším první nahlédnutí do mého učitelského deníčku. Možná to tak nevypadá, ale já svou práci miluji :)

Čtvrtek 27. 4.

Vstávám, je 6,53. Ospale koukám na mobil a zjišťuji, co je za den. Učím od 7,30. Zběsile se umývám, češu, běžím na metro. Když jsem v metru, uvědomuji si, že neučím ve strašnické budově, ale v té hrdlořezské, obracím směr a dobíhám autobus. Po cestě se snažím trochu se přišmrncnout, autobus brzdí, šťouchnu se řasenkou do oka, dobře mi tak.

Přemítám, co mě čeká, osm hodin v kuse, samá čeština. Ten nejnáročnější den vůbec. Stíhám, V 7,27 přibíhám do budovy. Zjišťuji, že nemám klíče. To bude den. Kafe! Rychle ho vařím a přemýšlím, jak vydržím až do tří bez jídla. Zvoní. Čekají mě čtyři hodiny v 1NSB (nástavba), přijdu do třídy, vypadá to, že všichni spí. Mají dneska psát písemku ze středověké literatury. Snažím se to s nimi opakovat, přičemž student P. V. mě začne velmi sugestivním způsobem přesvědčovat, abychom písemku odložili.Jsem rozhodnutá nepovolit. Sleduji, jestli mu někdo ze spolužáků pomůže, ale vypadá to bledě. O. Z. má sluchátka a vůbec neví, co se děje okolo, K. M. se rozhodně ještě neprobral, ten je na tom hůř než já. D. B. kouká do mobilu. Opakujeme středověk, vnímají mě jenom dvě dívky, snaží se spolupracovat. P. V. stupňuje svůj nátlak, mám to přesunout? Už jsem nalomená. Ne. Zopakujeme středověké rytířské eposy. P. V. slibuje, že když budeme mít odloženou písemku, nikdo nedostane horší známku než dvojku (průměr z literární písemky v této třídě je okolo 4,0), upřímně se zasměju. Nic nebude, panáčku. Dopíjím kafe. Mám hlad, zvoní.

Jdu do sborovny, hledám jídlo. Nacházím jednu ovesnou sušenku. Jsem šťastná. Po pěti minutách se vracím do třídy s druhým hrnkem kafe. P. V. stále lobbuje, fascinuje mě, že mu nikdo nepomáhá a začíná mi ho být líto. Ale neodložím to. D. B. stále kouká do mobilu. Po chvíli vidím, že P. V. ze sebe vydává opravdu přesvědčivý rétorický výkon. Dojímá mě jeho snaha zachránit celou třídu před pohromou. Podléhám. Obchodujeme, nabídla jsem, že místo písemky z literatury budou psát sloh. Třída souhlasí. Já vyzdvihuji výkon P. V., štve mě laxní přístup jeho spolužáků. Zadávám témata na sloh. Třída začíná psát. Žák D. B. pokládá mobil a ptá se, jestli už píšeme tu literaturu. Mám chuť ho zabít. Ale směju se. Co jiného mi také zbývá. Třída píše zbylé dvě hodiny sloh.

Pátou hodinu se přesouvám do třídy 1NSA (taktéž nástavba), píšou dvě písemky, naskloňování podstatných a přídavných jmen. Nikdo neprotestuje. Pomyslím si, jak jsou skvělí. Tady se pracuje úplně jinak než v sousední třídě. Jsem spokojená. Je ticho, píší, krabatí čela, přemýšlejí. Je na ně moc hezký pohled. Mám to ráda. Po chvíli se začne student M. V. smát a komentovat úlohy z písemky. Jdu k němu, pokládám ukazováček na pusu, aby se utišil. M. V. mě obviňuje, že jsem na něj zasedlá a neustále ho sleduji. V třídě to začne šumět, klid je tatam. Pankáč K. H, se začne rozčilovat, že takhle blbě jako v písemce se nemůže normálně mluvit. Některé tvary prý slyší poprvé v životě (myš a směs v 7. pádě množného čísla). Nepřekvapuje mě to. Zvoní.

Je poledne. Máme padesátiminutovou pauzu na oběd. Sotva se domotám do sborovny, už je mi trochu mdlo z hladu. Vydávám se do Lidlu, když mě vidí kolega, nabízí mi, že mě tam sveze autem (Lidl je asi 200 m od školy), ale přijímám, veze mě i zpátky. Ohřívám si lasagne a vařím třetí kafe. Během toho, co je jím, přijdou tři studenti s nejrůznějšími prosbami. Vyhovuji jim. Lasagne stydnou, ale stihnu je do sebe natlačit, je mi lépe. Učím ještě tři hodiny, celou dobu vykládám středověkou literaturu. Ke konci nemůžu ani mluvit. V půl čtvrté odcházím ze školy, nesu si 50 písemek na opravování.

Pátek 28. 4. 

Vstávám v 6,00 a říkám si, že přesně za 2 měsíce budu mít další narozeniny. Rozčílí mě to. Učím od 7,30. Měla jsem mít dvě volné hodiny, ale supluji, takže učím zase šňůru, tentokrát sedmi hodin v kuse. Přijdu včas do školy, asi v 7,10. Vařím kafe a jsem spokojená, že se v klidu připravím na hodinu. Kecám s kolegyní, smějeme se. Přijde druhá, kecáme, smějeme se ještě víc.

Zvoní na hodinu, nemám připraveného nic. Odcházím do hodiny s puntíkatým hrnečkem, ve kterém mám kafe (po ránu naprosto nezbytná věc), čekají mě dvě hodiny v 1UZD (maturitní obor), milí malí prváčci, jsou fajn, vykládám Bibli,píšou si, sledujou, dvouhodinovka za odměnu. Následují tři hodiny v mojí kmenové třídě 3UOA (umělečtí učni). Před hodinou přichází O. R. pro věci. Je to moje sluníčko, přijde, zeptá se , jak se mám, nabídne mi pomoc s věcmi, není to šprt, je prostě opravdu tak hodný a ochotný. Zlepšuje mi to náladu.Přicházím do třídy, asi pět studentů mi říká, že mi to sluší (nejprve jsem potěšena, ale potom si uvědomuju, že píší písemku a vrátím se do reality). Opakujeme májovce, ruchovce, lumírovce. Poté rozdávám písemku, píšu datum na tabuli. Žáci vyplňují hlavičku (jméno a datum). Sedm se jich postupně zeptá, kolikátého je. Všem odpovím. Dávám oči v sloup. Vždy když se zeptá další, někdo odpoví: "Teď to říkala, debile."  Zpět dostanu tři nepodepsané písemky. Po písemce pokračujeme s literaturou, necháme si prostor i na třídnické záležitosti, nikdo nemá omluvný list s omluvenkami. Sděluji plán závěrečných zkoušek, které mou třídu čekají. Když to vše třídě sdělím, pět se jich zeptá, jak to bude se závěrečkami. "Teď to říkala, debile!" komentuje V. H. každý tento dotaz. V duchu s ním vyslovuji souhlas. Sám mě ovšem brzy naštve, když jde během tří vyučovacích hodin asi desetkrát na záchod. Mně samotné se chce neskutečně čurat, ale já to přece vydržím.... Přesto se mé rozhořčení stupňuje. Zvoní.

Konečně oběd. U oběda se těším na chvíli klidu, ovšem hned u jídelny je klavír, na který vždy u oběda hraje nějaký neumětel. Když slyším podesáté "ovčáci čtveráci" a ještě blbě, zvedá se mi žaludek a prchám do kabinetu. Plánuju, že si na pět minut sednu a budu se koukat z okna na lípu, která mi zasťiňuje veškerý výhled, někdy mám štěstí a vidím tam i veverku nebo datla. Ale drbeme s kolegyní studenty. Nešetříme je. Smějeme se, dělá mi to dobře. Vařím si kafe.

Nesu svůj puntíkatý hrneček do 2UOA (taktéž umělečtí učni), kde mě čeká závěrečná dvouhodinovka tohoto týdne. Třešinka na dortu. Tato třída mi bere nejvíc energie ze všech. 21 chlapců. Negativních chlapců, podle kterých je všechno na světě špatně. Nejdeme do kina. Je to špatně. Jdeme do kina, je to špatně, protože jsme vybrali úplně debilní film (Anthropoid). Nechodíme nikam. Je to špatně. Jdeme do divadla. Je to špatně (úplně dementní představení, sice musím částečně souhlasit, ale být jimi, byla bych ráda, kdybych zažila něco nového a nemusela se učit).

A. F. mi vyčítá, že jsem mluvila s jeho matkou na třídních schůzkách. Bráním se, že jsem řekla jenom čistou pravdu. A. F. kritizuje, že jsem byla příliš otevřená. Vše je míněno v žertu, ale diskuse začíná být únavná. Učíme se podmět a přísudek (taky špatně), po 30 minutách, kdy se marně snažím vysvětlit přísudek jmenný se sponou , třída přestává vnímat a ptá se k čemu jsou takové nesmysly dobré. Podmět je špatně. Přísudek je ještě horší. Celá čeština je špatně. A literatura je úplně nejvíc špatně. Jsem naštvaná, pronáším plamennou řeč o jejich negativismu. "Za to může M. M., to je největší negativista ze všech," říká J. S. "Ty drž hubu, hlavoune, ty sám máš největší pindy," oponuje spolužák. "Já, že mám pindy? Podívejte se na to, támhleten je na mobilu, támhleten si čte Metro, tamti spí." Rozhlížím se po třídě. Je to hrozný pohled. Začínám další plamennou, výchovnou řeč o tom, jak se nemá žalovat, načež se začne hádat každý s každým. Koukám na hodinky, naštěstí zvoní. Zcela vyčerpaná se potácím ze třídy a v duchu se utěšuju, že za ty tři volné dny, které nás čekají, se snad vzpamatuju.

Sobota 29. 4.

Probouzím se kolem deváté. Jdu opravovat nahromaděné písemky. Vařím si k tomu kafe, koukám na ty májovce, ruchovce a lumírovce. Dozvídám se, že májovci vydali amarach Máj a že Jan Neruda byl básník, kritik, prozaik a sukničkář. Směju se. otevírám si cider. Pokračuji v opravování, dozvídám se, že k májovcům patřil známý spisovatel Jakub Erbest, úsměv mi tuhne na rtech, lituju,že nekouřím. Mám intenzivní chuť na cigaretu. Otevírám druhý cider. Ruchovec Svatosládek (zřejmě Josef Václav Sládek) mě ale chuti na cigaretu zbaví. Začínám toužit po kokainu. Lituju, že nefetuju. Nechám literatury a jdu na sloh. Dozvídám se, že životním snem mého studenta H. M. je postavit se na vlastní nohu (pouze na jednu). Otevírám třetí cider. Toužím po lobotomii. Odcházím na pivo. 

A v květnu mě čekají maturity....