Randění v pětatřiceti

Na jaře jsem se po dvaceti letech rozešla s přítelem, a tak jsem měla poprvé od patnácti let příležitost zažít randění. Po takové době jsem si připadala úplně stejně, jako když jsem v sedmé třídě dostala svou první pusu od kluka.

Po rozchodu jsem měla sebevědomí na bodě nula. Pětatřicítka na krku, dítě, kypré tvary, zkrátka žádná hitparáda. Ovšem ukázalo se, že první a třetí "mínus" je vlastně spíš výhoda. Ovšem dost mě vykolejilo, že zásadní roli v seznamování hraje povolání. Učitelka. Reakce byly dvojího typu, ta první (méně početná skupina) rovnou odmítla další konverzaci s tím, že všechny učitelky jsou profesionálně deformované, nutí muže každou chvíli mýt si ruce a peskují ho za nespisovnou češtinu (neměla jsem asi hned prozrazovat, že jsem češtinářka), nemají smysl pro humor, nosí brýle, mají křečové žíly, nervové tiky a usínají v teplých ponožkách a ve flanelové noční košili s upnutým límečkem. Rozuměj - všechny učitelky jsou krávy. Druhá skupina měla poněkud jiný názor zdeformovaný častým sledováním jistého druhu filmů. K tomu mohu říct jenom to, že porno "učitelka a žák" bych zakázala.

Co se týká mých proporcí, tak mohu všechny slovansky tvarované ženy uklidnit, mužům se to líbí. Pořád přemýšlím, proč by mi lhali. Ale jedno vysvětlení přece jenom mám. Pokud máte velká prsa, veškeré další větší proporce (všude možně), vám muži odpustí. Prsa jsou základ. Marná sláva. "Máš krásné oči," říkali, ale koukali úplně jinam. Když jsem se použila ověřovací otázku o barvě mých očí, málokdo prošel.

Zajímavé je, že většina mužů, se kterými jsem randila, byla podstatně mladší než já.  Hledala jsem nějakého solidního čtyřicátníka, ale nějak nebyli... Zato "podtřicátníků" hodně. K tomu nemám vysvětlení. Záhada.

Co se týká mých požadavků, tak jsem měla pouze tři, inteligenci, vtip a upřímnost. Nebo pouze.... Ukázalo se naopak, že jsem až moc náročná. V inteligenci problém nebyl překvapivě téměř nikdy. Zato vtip u některých pokulhával. A to pro mě není. Moje nejhorší rande bylo s klukem, který se za tři hodiny, které jsme spolu strávili, ani jednou (ale opravdu ani jednou) neusmál. Naopak pořád vzdychal a zíval a neustále zdůrazňoval, jak je unavený (byli jsme spolu od pěti odpoledne do osmi večer). Měla jsem pocit, že do něj šťouchnu a on se svalí a umře. Když se potom ještě u placení večeře se mnou hádal, že zaplatil o 12 Kč víc než já, tak to už jsem opravdu měla chuť do něj šťouchnout, a to pořádně (určitě bych ho přeprala, kdyby se náhodou probral). Nejsem tak náročná, abych vyžadovala džentlmenské chování, svou večeři si ráda zaplatím, ale když se někdo dohaduje o 12 kačkách, tak to je na mě moc.

Bohužel, co se týká upřímnosti, tak to bylo nejhorší. V tomto ohledu jsem zažila poměrně hodně zklamání. Nevím, proč je takový problém říkat věci na rovinu. Stalo se mi několikrát, že mi dotyčný zapomněl sdělit, že je ženatý nebo že má přítelkyni. Jeden z nich, po několika schůzkách, najednou zmizel, zablokoval si moje telefonní číslo i všechny chaty a prostě není. Asi jsem pro něj byl příliš velké sousto... :D 

Musím ale říct, že tato sedmiměsíční zkušenost byla pro mě velmi zajímavá a obohacující, poznala jsem spoustu skvělých chlapů a budu na ty naše "randíčka" s láskou vzpomínat. Tato životní mezifáze je však za mnou, protože už mám vybráno. Je to sice velmi velmi čerstvé, ale věřím tomu, že už mám randicí období života jednou pro vždy za sebou, protože on je ten pravý, se kterým chci zestárnout (je velmi vtipný, neskutečně inteligentní a ehm... taky o dost mladší než já).