"Jste tlustá, nemůžete být zdravá!" říkají lékaři.

Lékařů si vážím, mají můj obdiv, dělají práci, kterou já bych dělat nedokázala, i když by se mi líbilo být lékařkou. Jsem velmi poslušný pacient a radami lékařů se obvykle řídím, ale jako pacient s nadváhou to s nimi nemám lehké.

Patřím k ženám typu "krev a mléko", jak se tak hezky česky říká. V některých lékařských zprávách stojí, že mám nadváhu, v jiných, že jsem obézní. Zkrátka pro lékaře jsem jasný případ toho, že si za všechny zdravotní problémy můžu sama. Problém je však v tom, že jsem zdravá. Mám v současnosti pouze drobné zdravotní komplikace spojené s těhotenstvím, momentálně jsem ve 33. týdnu, a tudíž jsem pod  lékařským drobnohledem. 

Odmalička mám kila navíc, vyrůstala jsem se dvěma mladšími sourozenci a i když jsme jedli to samé, na fotkách vypadám, jako bych ty dva podvyživené drobečky chtěla sežrat. Oni střízlíčci, já buřt. Od puberty svou váhu pořád řeším, někdy více, někdy méně úspěšně. Během posledních dvou let se mi podařilo shodit 15 kg a být celkem spokojená, ale teď s tím obřím břichem a váhovým přírůstkem 6-7 kg je mi jasné, že mě po porodu čeká zase spousta práce. | když rozhodně nevypadám jako sportovec, což ani nejsem, ráda se hýbu a bez pohybu si svůj život neumím představit. Hlavně hodně ráda chodím pěšky, v běžné dny dám alespoň 10 000 kroků, když je čas, chodíme s rodinou na dlouhé výlety, třeba okolo 20 km. Co se týká stravy, myslím si, že jím celkem zdravě, i když připouštím, že jsem požitkář, dobré jídlo miluju a občas nepohrdnu něčím sladkým, ale rozhodně to není tak, že bych se přežírala k prasknutí. 

Už v patnácti mi moje gynekoložka předpovídala, že díky mým kilům navíc budu mít problémy otěhotnět (sama vážila minimálně 150 kg). Otěhotněla jsem ve 26 letech i přes užívání hormonální antikoncepce. Když jsem chtěla otěhotnět podruhé, trvalo to podstatně déle, i když jsem měla o 15 kg méně než při prvním početí. Ale tady sehrál svou roli zřejmě věk, jsem už v rizikové kategorii rodiček 35+. Když už jsem tedy otěhotněla, začala série všech těch poraden a kontrol. Ve třetím měsíci mi byl zjištěn kolísavý krevní tlak, u lékařů mi byly naměřeny astronomické hodnoty, doma jsem měla tlak naopak nízký. Samozřejmě hlavní příčinou byla podle lékařů moje obezita. Jak se ale později ukázalo, tlak měl souvislost spíše s mým náročným povoláním a každodenním vyčerpávajícím dojížděním do práce. Ono dojíždět 90 minut do školy a tam potom trávit osm hodin s puberťáky ten tlak asi zvedne, i když jsem si to dlouho nechtěla připustit. Každopádně od 7. ledna už nepracuji a tlak mám ukázkový, jak doma, tak na kontrolách u lékařů.

Dále mi lékaři v porodnici předpovídali, že mám určitě vysoký cholesterol, vysoký cukr a ztučnělá játra, po výsledcích všech vyšetření a odběrů se zjistilo, že mám všechny ukazatele ukázkové. Dále mi bylo vyhrožováno tím, že se mám připravit na těhotenskou cukrovku, že je téměř nabeton, že ji mám, vzhledem ke své váze. Už jsem si studovala diabetickou dietu, ale výsledky ukázaly, že moje glykemická křivka je naprosto v pořádku. Další problém nastal, když mě začala při chůzi brnět pravá noha, nejdřív jsem se vyděsila já, že mám nějakou trombózu nebo křečovou žílu, a rychle jsem se objednala na cévní. Tam mě přivítala sympatická paní doktorka se slovy: "No jo, tam něco bude, to je jasný, vy asi nejste zrovna baletka, co?" Provedla mi vyšetření všech žil a tepen a konstatovala, že mám žíly jako dvacítka, ani mi nechtěla věřit, že už jsem jedno dítě porodila a nemám ani jednu křečovou žílu. Prý je vidět, že hodně chodím (aspoň k něčemu to je). Ale chození mi zakázala, protože pravděpodobně to brnění v noze mám od změněného těžiště v těle, takže túry si teď musím odpustit, což mě ale nemrzí, protože díky vysoko posazenému a velkému břichu se teď zadýchávám i při mluvení.

Při kontrolách se mě také lékaři pořád dokola ptají na otoky a nevěří mi, že žádné nemám. Až po chňapnutí mě za kotník mi uvěří. A taky se pořád dokola ptají kolik jsem přibrala, když řeknu číslo, nevěří mi a pořád dokola mě ženou na váhu. Je to docela nepříjemné.

Miminko, které nosím pod srdcem je velké, jeho percentil je 90 (tzn., že 90 % plodů jeho stáří je menších), porodní váhu mám odhadovanou na minimálních 4 500 g (pokud poroste tím samým tempem, co dosud), samozřejmě podle lékařů za to můžou má kila. Ale jak je možné, že v prvním těhotenství jsem měla problém přesně opačný a měla jsem  +15 kg oproti současnosti? Dcera nepřibírala a narodila se ve 36. týdnu s porodní vahou 2 300 g. Musím ale přiznat, že i když se v těhotenství snažím nepodlehnout všem těm chutím (a že jich mám!), nedokážu si odpustit Pribináčky, i když v poslední době jsem je raději výrazně omezila (i když jsem jich snědla během těhotenství už asi tak dvě stě) a jablka - odhaduji 500 snědených jablek (jsem těhotná 225 dnů). Pokud chcete porodit cvalíka, jezte Pribináčky. :) Když jsem byla těhotná s dcerou, spořádala jsem denně alespoň tři šunkové chlebíčky s majonézovým salátem. A přesto byla malinká... Čert ví, jak to vlastně je. 

Jedinou zdravotní komplikací, kterou mám, je anémie spojená s nedostatkem železa, které musím dodávat tělu v tabletkách. A to je podle mě super. Je mi 38, čekala jsem těch komplikací v těhotenství daleko víc.

Jasně, že si uvědomuju, že třeba moje váha může být problém až v budoucnosti a slibuji lékařům i sobě, že se budu snažit s váhou bojovat a být v dobré kondici, ale myslím, že to někdy s těmi předpověďmi všech diagnóz přehánějí a mě osobně to zbytečně stresuje. Chápu, že je to jejich práce upozorňovat na možná zdravotní rizika, ale jak je vidět, ono to jde být tlustá i zdravá současně.