Život na sociálních sítích aneb Já to raději naživo

Facebook, Instagram, Snapchat, Twitter a mnoho dalších. Sociální sítě. Stávají se nedílnou součástí života (především) mladých lidí. Fotky našpulených rtů, prsa, selfie po sexu, čumáky a zvířecí ouška.... Někdy je to k pláči. 

Úvodem chci říci, že já sama sociální sítě (Facebook a Instagram) mám a používám je. Využívám jejich výhody, ale nemusím denně přidávat desítky postů a fotografií, jako někteří v mém okolí.

Jako středoškolská učitelka se dennodenně pohybuji mezi mladými lidmi. Je pro mě poměrně zdrcující, když přijdu do třídy, kde panuje úplné ticho a dvě třetiny třídy jsou přilepené na mobilu. Mobily jsou obecně největším zlem ve výuce. S láskou vzpomínám na časy, kdy se žákům zabavovala třeba flusačka z verzatilky, autíčko či kniha čtená pod lavicí. Čím dál častěji přistupuji k tomu, že mi žáci musejí odložit své mobily na katedru, abychom mohli v klidu pracovat. Je ovšem nutné dodat, že s tím souhlasí a někteří to i sami navrhnou, což znamená, že si zhoubnost svého počínání uvědomují. Většinou ale velmi brzy přicházejí abstinenční příznaky, Nemajíc mobil v ruce, alespoň zuřivě čmárají do sešitu, komíhají tělem sem a tam či upírají svůj pohled do prázdna. Už jenom čekám, kdy začnou slintat, nebo se dokonce zmítat v křečích. Když se jich zeptám, co na těch mobilech dělají, tak nejčastěji odpovídají, že komunikují s milovanou osobou nebo s rodiči, ale vsadím se, že když jsou fyzicky přítomni u milované osoby či rodičů, tak zase čile komunikují přes mobil s někým úplně jiným. Další skupina lidí hraje hry. A ta třetí sleduje Facebook, Instagram, Badoo a já ani nevím, co ještě všechno. Jsou posedlí komunikací s lidmi, ale s těmi kteří sedí vedle nich, moc komunikovat neumějí nebo nechtějí. Na druhou stranu je nutné se zamyslet nad tím, jestli se s nimi doma někdo baví nebo se o ně zajímá. Se mnou si totiž povídají velmi rádi, skoro bych až řekla, že jsou  posedlí touhou si povídat. Většina se ptá, jak se mám, co právě čtu, jaký jsem viděla film, zajímají je mé názory na nejrůznější záležitosti. Není to jen ze slušnosti, ale je to upřímný zájem. Také se rádi svěřují se svými úspěchy, ale třeba i bolestmi a problémy. Možná tedy tou virtuální komunikací dohánějí nedostatek té skutečné. Nevím.

Velmi zajímavá je internetová prezentace některých jedinců, člověk, který je v reálu normálně introvertní a neslyším ho promluvit, se na svém profilu projevuje jako alfasamec, kterému není nic svaté. Sociální síť je místem, kde si člověk může velmi zvednout sebevědomí. Holky si nacpou ponožky do výstřihu, zmalují se, vyšpulí pusu, foťák nastaví tak, aby byl v záběru i ten ponožkový výstřih, proženou fotku několika filtry a šup s ní na Instagram. Úspěch je zaručen. Přiznávám, že i já mám na profilu hezké fotky, protože se fotím zásadně zeshora, abych zamaskovala svou dvojitou bradu, takže určité pochopení pro to mám, ale čeho je moc, toho je příliš. Navíc koukat na to, jak slečna ráno zdravě snídá, potom jde běhat, je ve škole, na nákupu, v solárku, na manikúře, s kamarádkou na drinčíku, se kterou udělá pět fotek, které velmi vkusně dotvoří zvířecím čumákem a psíma ušima, (vysvětlí mi někdo, jaký to má sakra smysl?) je k nesnesení. Zvlášť, když se to neustále periodicky opakuje. Mám podezření, že slečna vše uvedené dělá jenom kvůli těm fotkám. Možná, že by si ráda dala k snídani párek s rohlíkem a válela se celý den u televize, ale to přece není stylové a už vůbec ne fotogenické.

Na Facebooku jsem členkou diskusní skupiny, která se honosí ve svém názvu přívlastky jako inteligentní, zajímavý a duchovní. Má téměř 24 000 členů. Ovšem nic moc duchovního ani zajímavého se tam neřeší. Včera se tam například probíralo, kdo holí seniorům v domovech důchodců ochlupení na pohlavních orgánech. Čím je téma šílenější, tím více se o něm diskutuje. Když se snažím o smysluplnou debatu, například o literatuře, ozve se jenom pár lidí. To samé platí s fotkami, když tam vrznu svůj ksicht, o pozornost nemám nouzi a už můžu nějakou tu debatu rozjet, ale prostý příspěvek bez obrázku nikoho nenaláká. Nepřestává mě udivovat, kolik lidí tam tráví celé dny a přidává během hodiny třeba čtyři posty. To nemají vlastní život?

Další kapitolou je písemná prezentace na sociálních sítích. Nechápu, proč je v dnešní době problém napsat příspěvek o dvou větách s méně než třemi pravopisnými chybami (pro ilustraci přikládám reakci jedné paní na již zmíněnou diskusi o ochlupení seniorů: "......us nevy jak byt zajimava a pta se na hovadiny stari lide maji jine starosti nes holit pohlavni organy delam v domove duchodcu tak to vym jiste."), zvlášť, když existují automatické kontroly pravopisu, predikce a hlavně strejda Google. Když upozorním na prznící se češtinu, jsem ostatními členy nazvána hysterickou učitelkou, která je peskuje kvůli takové blbosti a oni přitom nejsou ve škole (jako by se správně česky mělo psát jenom tam!). Tím se dostávám k nejděsivějšímu aspektu sociálních sítí, a tou je nenávist ke každému, kdo projeví odlišný názor. Vy, kdo máte sociální sítě, jste si jistě všimli vyhrocené atmosféry kolem voleb. Někteří prohlašovali, že si smažou z přátel toho, kdo volí Okamuru, druzí vyhrožovali tím samým příznivcům Babiše. Okolo politiky je to vždy trochu vošajslich. Ale fascinuje mě, co všechno "se hejtuje", když jsem dala na Facebook fotku knihy s tím, že kašlu na opravování písemek a raději si otevřu víno a knihu, byla jsem neprodleně nazvána alkoholickou krávou a bylo mi vyhrožováno udáním na Českou školní inspekci, protože doma požívám alkohol při opravování písemek (dotyčný si ovšem samozřejmě nepřečetl pozorně můj text) a poté se strhla pěkná mela, někteří mě bránili, ostatní si přisazovali, že co se dá vlastně od učitelky čekat, že z jejich daní je placené mé chlastání doma (jako kdyby mě někdo platil za opravování písemek ve volném čase) atp. Zní to sice úsměvně, ale zamyslíte-li se nad tím, moc k smíchu to vlastně není. Zajímalo by mě, zda tento hrdina by měl koule na to mi to říct do očí. Vsadím se, že ne. Tato diskusní skupina je velice zajímavým a cenným psychologickým a sociologickým pramenem a zcela určitě by stála za podrobnější rozbor. Ale nemám nervy na to všechno to číst, když většina diskutujících má velmi nízké IQ, ale disponuje o to větším sebevědomím.

Neosobnost virtuálního světa v nás probouzí ty nejnižší pudy a jsme schopni říct si tak to, co bychom ve skutečnosti měli ostych vyslovit. Ale na druhou stranu to platí i naopak, i ty hezké věci se dají říct tímto způsobem. Na sociálních sítích se ukazujeme v tom nejlepším světle, ale o to horší je potom poznání, že ve skutečnosti náš život není dokonalý jako ten nablýskaný virtuální obrázek. Není lepší žít život live? Sociální sítě mohou lidi určitým způsobem spojit, zároveň jsou paradoxně určitou bariérou mezi lidmi. Možná by každému prospěl alespoň měsíční půst od všech elektronických zařízení, jsem přesvědčená, že by ubylo stresů a hned by se nám všem lépe spalo. Já to raději naživo! 

P. S.: Odkaz na tento článek postnu na svůj Facebook, ale potom už na zbytek dne zavírám všechny sítě, otevřu si víno a knihu!