Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ta už není mladá, je jí nejmíň třicet!

13. 03. 2016 14:43:02
Každá žena starší třiceti let ví, jak je těžké držet krok s mládím, které se nám neustále vzdaluje. Postupně nám dochází dech, snažíme se mládí pořád dohánět, ale jednoho dne už ho nedoběhneme.

Větu z titulku tohoto článku jsem zaslechla ve škole na chodbě, kde se o mně bavili dva studenti. Nejdřív jsem byla šokovaná tím, že třicetiletý člověk už podle nich nepatří k mladým lidem, ale potom jsem se samolibě zaradovala, že padla číslovka 30 a ne třeba 35 (ve skutečnosti je mi 34 a tři čtvrtě).

Vždycky jsem vypadala starší. Asi to bude tím, že mám velká prsa a pár kilo navíc (to kecám, jsem prostě tlustá). Vzpomínám si, že asi ve 13 jsem byla s mým, o pět let mladším bratrem, u doktorky, a ta si myslela, že jsem jeho matka! Tenkrát jsem si říkala, že je asi slepá nebo aspoň blbá, to přece nemůže myslet vážně! Ale postupem času podobných situací přibývalo, tak jsem se s tím tak nějak smířila. Kontrastem mi byli moji sourozenci, kteří zase dodnes vypadají extrémně mladě (a jsou oba hubení), po bratrovi kolikrát chtějí v hospodě občanku, přitom je mu už skoro třicet. A po mně jí nikdy nikdo nechtěl (kdybych si v deseti kupovala basu piv a kartón cigaret, prodavače by zaručeně nenapadlo mě legitimovat).

Okolo dvacítky jsem to přestala řešit, prostě jsem byla mladá, cítila se mladě a bylo mi fuk, co si kdo myslí. Zlom nastal, až když jsem začala učit. Ze začátku to taky ještě šlo, studenti byli jen o pár let starší a já byla "ta mladá úča". U tohoto povolání je ale dost blbý to, že mně pořád roky přibývají a studenti jsou naopak mladší a mladší. Učím hlavně kluky ve věku 15-20 let. Takže ti nejmladší jsou ročníky 2000 (!) a když to zprůměrujeme, tak jsem dvakrát tak starší než oni. Jasně, žádná katastrofa, není mi šedesát a jistě si budu za pár let říkat, jak jsem byla pitomá a naivní, když jsem řešila nějakou pětatřicítku. Jenomže studenti umí pěkně potrápit... Vždy, když přijdu do nové třídy a máme takovou tu úvodní povídací hodinu, tak ta otázka vždycky padne: "A kolik vám je, paní učitelko?" Nevím, proč je to tak zajímá. Pro ně asi mladý učitel rovná se dobrý učitel (což je samozřejmě blbost, ale vysvětlujte jim to). A já si vždycky znovu naběhnu tím, že je nechám hádat, což už ale dělat nebudu, protože mi jednou jeden hádal 40 a druhý se zase ptal, jestli už jsem babička. A co teprve když jim řeknu, že za mých gymnaziálních let ještě nebyl dostupný internet a neměli jsme mobily, to si mě potom rovnou zařadí někam do kolonky "matka, fotr, babička, děda" tedy "starý, marný, nepoužitelný, nechápající."

Ale nejsou to jednom studenti, kteří mě nutí přemýšlet o mém věku. Ještě reálnější a krutější je pohled do zrcadla.Takové ty řeči, že v naší tváři se zrcadlí náš prožitý život, mě vytáčejí. Podle vrásek jsem už musela prožít dějiny nejmíň od husitských válek.Když si prohlížím svůj obličej, musím konstatovat:

  1. Bez barvy na vlasy už to nikdy nepůjde.
  2. Akné evidentně není záležitostí pubertálního věku.
  3. Oči mám sice velké, ale větší už začínají být kruhy pod nimi.
  4. Pořád jsem to já, ale nějaká divná.
  5. Už to bude jenom horší.

Když se ráno líčím, tak si vždycky řeknu, že to nebudu přehánět, že stačí jenom řasenka (mám světlé řasy, takže ta je pro mě opravdu nutností). Jenže pak spatřím beďary na bradě (omlouvám se za to slovo, ale synonyma jako akné nebo pupínky absolutně neilustrují skutečnost!) a musím je zamaskovat, jenže to si pak připadám zase nějak moc bíle, tak ještě přidám tvářenku... A je štěstí, že si neumím namalovat takové ty krásné linky na horním víčku, které se mi tak líbí na ostatních (většinou mladých holkách) nebo stíny, protože to už by na mě přírodního nebylo vůbec nic. A k smrti mě vytáčí takové ty červené ťuplíky na kůži, kterých mají moji rodiče na těle asi milion a já jsem se jim vždycky kvůli tomu smála. A teď už mám dva, jeden z nich zrovna v dekoltu... A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho, ale nechci sama sebe ještě víc vyděsit.

Nemám ráda, když lidé příliš řeší a prožívají věci přirozené a samozřejmé, a proto jsem sama ze sebe překvapená, jak moc mě tyhle příznaky stárnutí děsí a jak to prožívám. Dříve jsem byla přesvědčená, že stárnutí budu brát s nadhledem a humorem a opravdu se o to snažím. Jde to ale čím dál víc ztuha. A je jasný, že bude ještě hůř. Stárnutí je prostě prevít. Ale jedna věc je jistá. Jsem to pořád já!!!!

Autor: Lucie Tykalová | neděle 13.3.2016 14:43 | karma článku: 36.43 | přečteno: 8678x

Další články blogera

Lucie Tykalová

Z učitelského deníčku 3

Ústní část maturit, období, kdy je na každé střední škole všechno vzhůru nohama. Čas nervozity, rozechvění, vrchol, ke kterému směřuje snažení studentů i učitelů. Je to tady.

31.5.2017 v 13:30 | Karma článku: 32.11 | Přečteno: 2844 | Diskuse

Lucie Tykalová

Kazma versus Prostřeno

Na Facebooku několik mých přátel sdílelo odkaz na Kazmovu One Man Show s názvem Odhalení největšího televizního skandálu v Česku. Dnes jsem toto video zhlédla a nestačila se divit.

18.5.2017 v 22:07 | Karma článku: 34.43 | Přečteno: 4403 | Diskuse

Lucie Tykalová

Jak to chodí na internetových seznamkách aneb Proč se bojíme říkat pravdu?

Na internetových seznamkách se pohybuji zhruba rok. Seznámit se tam s někým normálním, či tam dokonce najít vztah je téměř nemožné, ovšem z psychologického a sociologického hlediska jde o velmi zajímavý fenomén.

11.5.2017 v 22:15 | Karma článku: 32.47 | Přečteno: 3178 | Diskuse

Lucie Tykalová

Z učitelského deníčku 2

Květen. Měsíc lásky, krásy, květů, alergií. A maturit. Na všech středních školách nastává šrumec. O písemných maturitách bude řeč ve druhém díle mého deníčku.

9.5.2017 v 23:22 | Karma článku: 21.83 | Přečteno: 1182 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Zuzana Zajícová

Divoké letní noci a taky pěkná divočina ve dne

Horké letní ráno. Sobota v červenci. Na klice nám visela igelitka plná tvrdého chleba. Dřív jsme je dávali sousedovic koním, ale poslední dobou máme zajímavější strávníky.

26.6.2017 v 10:46 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Helena Vlachová

Když škola bývala školou

Zdálo se mi o zástupci školy. O mém prvním zástupci školy, od něhož jsem se tolik naučila. Vynikal přísností a nekompromisností a já jsem mu za to po celý život vděčná.

26.6.2017 v 10:16 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 106 | Diskuse

Jan Tichý

No jo, Pražáci…

...povzdechl si policista na obvodním oddělení v malém městě, když vyslýchal jako svědka mého syna, kterému v Praze ukradli peněženku s doklady.

26.6.2017 v 9:31 | Karma článku: 8.34 | Přečteno: 421 | Diskuse

Jiří Havlíček

Bismarckovský model zdravotnictví v Čechách

Proč se u nás tento skvělý model zdravotnictví, stal zdrojem obživy pro různé typy hladojedů a obchodníků, kteří kupčí z našim zdravím??? Jak je možné, že pojišťovny a farmaceutické společnosti na nás tím to způsobem parazitují??

26.6.2017 v 4:36 | Karma článku: 14.58 | Přečteno: 285 | Diskuse

Miroslava Pokorná

Poezie v kuchyni

Některé mé kuchařky jsou notně staré. Když říkám notně, tak třeba z roku 1944. Namátkou: Tajemství malochovatelské kuchyně, podle které jsem kdysi připravovala králíka tak, aby nesmrděl.Knížky o koření a bylinkách. Jídla ze soji

26.6.2017 v 1:29 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 82 |
Počet článků 15 Celková karma 30.51 Průměrná čtenost 10866

Jsem středoškolská učitelka, máma prvňáčka Aničky. Mým světem je škola, domácnost, škola, domácnost, ale mám ráda také knížky, filmy, vaření a jízdu na koloběžce.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.